Matyasfoto

Zápas VK DHL Ostrava vs. ČZU Praha 30. ledna 2010

Odpolední focení dvou rampouchů. Testování D300s v mrazivých podmínkách drsné svinovské zimy. Většina je focena v přirozeném světle, později jsem použíl jeden blesk CLS.

Další fotky naší princezny

„Víš babičko, my už jsme tři…“ Tak tohle mohla být poslední slova, které by má babička slyšela před infarktem. Naštěstí jsem jí rychle vyvedl z omylu a vysvětlil, že dítě nečekáme, ale že jsme si pořídili koťátko. Nebo spíš ono si pořídilo nás?
Všechno to začalo v létě, kdy jsem si pořídil kytku do vody a aby jí nebylo smutno, dostal jsem k ní rybu – Bibi. Ta neměla přežít týdne, ale měla tuhý kořínek a vydržela déle nežli kytka. Začal jsem uvažovat o koupi pořádného akvária a začal s přípravama. Když už jsem tak po čase oživil myšlenky na chov domácího zvířete, přišlo mi trochu líto, že se rybičky moc nepřitulí. Přes želvičky, andulku, slona, žirafu a psa jsme se v úvahách – teď již s mou milou – dostali až ke kočce. Neměla žádnou z nevýhod výše zmíněných živočichů a navíc jsem si ji vždycky přál.
Protože u mě doma by kočka neprošla, museli jsme vyjednat povolení u pana Adama. Popravdě asi nikdo nečekal, že svolí tak rychle, ale správné načasování (na dobu návštěvy Mostečáků, kteří kočku chovají) a rozumné argumenty s ujištěním, že se o ni nebude muset starat, zafungovaly. Pořízení jsme plánovali v horizontu týdnů až měsíců, nicméně jsme se začali zajímat o inzerci koček na internetu.
Za tři dny jsme volali na inzerát, vybrali jsme si kocourka. Vlastně Marťa volala, já jsem zapisoval. Paní ani nevěděla o jakou kočku se jedná. Záhy jsme však zjistili, že má doma dvacetpět koček a vede soukromý útulek v Bohumíně. Naplánovali jsme návštěvu a v pátek se na ni skutečně vydali – polehku, jen tak na seznámení a bez větších plánů.
Po pár minutách bylo jasné, že si vybereme. Paradoxně uplně jinou kočku, než jsme si představovali. Na vlastní kůži jsme zjistili, že kočky si vybírají své majitele, nikoliv naopak. Asi čtyři kočičky nám padly do oka a s přihlédnutím k důležitým vlastnostem – tulivost, hravost atd. jsme si vybrali tu nejhezčí. Abych si neprotiřečil: ta nejhezčí si vybrala nás, a zřejmě i vytušil, že si ji vezmeme. Nabídce přepravky, s možností si kočičku ihned odnést nešlo odolat.
Cestou sice mňoukala až se lidi otáčeli, ale doma se rychle osmělila a večer už jsme ji nemohli dostat z postele. V noci pak chodila kontrtolovat jestli jsme pořád s ní a procházela se nám po peřině. Adaptaci na nový domov zvládla na výbornou a krom jednoho „voňavého“ dárečku je naprosto vzorě čistotná. Rodiče se do ní zamilovali a tak čekáme zvýšenou frekvenci návštěv za mazlením. Podmínkou je ovšem přinésti něco dobrého kočičce.
Jmenuje se Rozárka a je náááádhernáááá, pouďte sami – fotky jsou v galerii.