Vítkovická ČEZ aréna se pomalu plní a já netrpělivě očekávám začátek představení Cirque de Glace. V posledních zbytcích světla je vidět, že tribuny nejsou zcela zaplněny, nicméně v nejdražší zóně kolem ledové plochy by se prázdné místo hledalo jen těžko. Show začíná, tedy alespoň hudba začíná. Několik minut chvějí vzduchem hokejového stadiónu rytmické tóny bubnů zahalených do neprostupné tmy. Po chvíli však nad ledovou plochou vzplane oheň v umělé sopce, kolem které se vlní první tanečníci na bruslích. Do červené záře vyjíždějí i střapatí krasobruslaři předvádějící skoky a figury na úrovni juniorských šampionátů. Po chvíli zahřívání se odvažují i k náročnějším skokům a párovým piruetám. Kritické oko rozhodčích by jistě našlo mnoho chyb, ale vzhledem k tomu, že tanečníci projíždějí nestejnoměrně osvětlenou plochou, nezkušený pozorovatel tyto chyby přehledne. Někdy bohužel přehlédne i akrobatický prvek, protože se krasobruslař dostane mimo dosah světel. Po vystřídání kostýmů se nad ledovým středem arény objeví obratná artistka předvádějící všelijaké pózy na dlouhém visícím prostěradle. Na ledě zatím stále projíždějí ostatní tanečníci. Výše zmíněný popis bych mohl zopakovat ještě asi třikrát. Snad jen s obměnou barvy osvětlení a kostýmů učinkujících. Prvky se začínají opakovat a diváka sedícího na ?nejlepším? místě u ledové plochy začíná prostorová choreografie pomalu nudit, neboť se skládá z ježdění v kruhu a občasný taneček. Probudí jej sólové výstupy, na které má naopak výhled nejlepší, či ohnivá show v hořícím kruhu přímo na ledě. I návštěvníkům z tropických krajů, kterých je v aréně několik, je jasné, že led tímto hořením trpí a proto je vyhlášena přestávka.
Po nezbytné úpravě ledu se dějová linie posunuje do přítomnosti a budoucnosti. Zatímco kostýmy z dob nám blízkých lze poměrně snadno identifikovat, u vzdálenější budoucnosti je těžké říci, co jednotlivými kreacemi autor myslel. Na ledě se střídají burzovní obchodníci v oblecích s nejistými beztíži předstírajícími kosmonauty. Po poněkud kýčovitém mementu o chemické či bakteriologické katastrofě v podobě zeleně kouřících sudů a bubeníků v protiplynových oblecích se na scéně schyluje k vrcholnému bodu programu. Na led jsou položeny pěticentimetrové žíněnky a dva svalovci si na rameno pokládají pružný trám. Jedna z artistek pak na tomto zařízení předvádí dobře sedmimetrové skoky včetně dvojného salta. Diváky je tento výstup odměněn potleskem a po krátkém intermezzu v podobě dřevorubců kácejících deštné pralesy, se ještě jednou zopakují známé figury, otočky a kroky, aby se na scénu postupně dostali všichni učinkující. Závěrečná hudba a tanečníci v nejasných kostýmech konečně rozhýbali publikum a poprvé se ozývá tleskání do rytmu, což je první a zároveň poslední interakce diváků s programem, protože se jedná o poslední výstup a tak tento potlesk přechází v děkovný. Ještě jeden ohňostroj a ledová plocha se vyprazdňuje. Rozsvícení světel v hale je jasným signálem pro sedící diváky, že přídavek se nekoná.
Cirque de Glace potěšil, pobavil, ale neohromil.