Minulý týden jsem si na vlastní kůži zkusil, jaké to je fotit pro nejčtenější týdeník ve městě (to je slogan na titulní stránce Sedmičky). K téhle práci jsem se dostal díky Martinu Strakovi, který mě objevil na basketu, a mé fotky se mu zalíbily. Už před časem si mě oťukal menšími úkoly, a přestože jsem neudělal žádné zázračné fotky, doporučil mě jako záskok pro případ, že by zrovna nemohl. Vlastně ani nevím, díky čemu jsem dostal přednost před člověkem, který běžně fotí pro ČTK a další média, ale stalo se.
Celá tahle má fotografická zkušenost začala jako normální
malý záskok na skateboardových závodech. Bylo vskutku zvláštní být na
pařbě v klubu Marley jako dospělý pracující člověk, kolem kterého se
motá sjetá mládež. Říkal jsem si, jestli jsem něco ve svém životě
nepropásnul, ale uklidnilo mě, že mám stále raději kakao než pivo, takže
zas tak dospělý ještě nejsem.
Po pár dnech volal redaktor z Opavy, že na mě dostal kontakt a jestli mu prý nevyfotím jednoho mladého krasobruslaře. Trénoval na porubském zimáku, takže jsem si vzal věci a vydal se tam. Jenže mladý nadějný talentovaný kluk se ani neukázal, protože mu nedali správné brusle. Nemají to ti sportovci lehké. Domluvil jsem si termín na další den a šel zase domů. Podruhé to vyšlo. Vydat se na led s foťákem v ruce bylo sice trochu riskantní, ale moje výbava ve zdraví přežila. Můj zadek dopadl hůř, ale to se při hledání správného úhlu záběru občas stává. Až po návratu domů jsem zjistil, že ten divný pocit, který jsem při focení měl, nebyl způsoben kluzkým povrchem pod nohama, ale počínající horečkou, která se večer vyšplhala až ke třiceti devíti stupňům. Editor se však neptá na fotografa, ale na fotky. Ty jsem dodal a očekával jsem další úkoly. Skutečná práce měla totiž teprve přijít.