První díl: O tom, jak jsem do toho spadl
Druhý díl: O focení pod tlakem nejen termínu

Jestliže středa pro mě byla spíše dnem odpočinku, ve čtvrtek jsem se pořádně zapotil a to nejen na dopoledním volejbalovém tréninku. Ten jsem musel opustit dříve než obvykle, abych si stihl dojít domů pro brašnu se svým nádobíčkem. Pak už jsem jen dobíhal na tramvaj a na vlak, abych se stihl dostat na třináctou hodinu do Karviné. Minule jsem tam měl úspěch, takže jsem obhajoval svou pozici. Po příjezdu na ošklivé nádraží mě tamější redaktor Petr Wojnar naložil do auta a jeli jsme fotit obrazovou přílohu k tématu ?brány do Karviné?. Mé obavy z focení v rómské čtvrti Petr rozptýlil slovy: ?neboj, touhle dobou jsou všichni cikáni v práci nebo ve škole?. Tomuto argumentu se nedalo odporovat. Na místě samotném mě místní obyvatelé jen počastovali pár nadávkami z oken polorozpadlých domů a k fyzickému napadení nedošlo. Toto jsou chvíle, kdy je fotograf rád, že si občas chodí zaběhat. Nafotili jsme ještě pár fotek pro další článek a mohl jsem jet domů.

Večer mě totiž čekalo to hlavní. Koncert skupiny Kabát v ČEZ aréně měl být vrcholem mého angažmá u Sedmičky. S novým monopodem, naleštěnými objektivy a připravenými špunty do uší jsem se zařadil mezi skupinku fotografů čekajících v rolbovně na příchod kapely. Jeden z pořadatelů nám sdělil pravidla a odmítl jakoukoli debatu. Aréna potemněla a lidé začali pískat a řvát. Při nasazování špuntů mi bohužel jeden kamsi zapadl a tak jsem mohl chránit jen jedno ucho. Řada securiťáků osvětlovala baterkami každý metr cesty k pódiu, aby náhodou některý ze členů kapely nespadl nebo nezabloudil. Pak vypustili naši skupinku. S vědomím toho, že na focení mám pouze tři první písničky, než mě vyženou, jsem pobíhal pod kruhovým pódiem a snažil se najít v hledáčku Pepu Vojtka, který mi snad záměrně neustále utíkal. Na kontrolu fotek čas nebyl. Musel jsem věřit, že moje nastavení je správné a doufat, že se na kartě uchytí něco použitelného. Po třetím songu už mě ostraha vystrkávala směrem do zákulisí a bylo po všem. Následoval jsem pořadatele a ostatní fotografy dlouhou chodbou k východu z haly. Vypadalo to, že pro mě koncert skončil.

Dodnes nevím, jestli byla ona chodba tak dlouhá nebo jsem přemýšlel tak rychle, ale výsledkem bylo, že jsem v nestřeženém a vlastně i jediném možném okamžiku odbočil do jiné chodby a následně vešel do dveří na plochu, kde jsem se i při své výšce rozplynul v davu. Od té doby jsem byl volný a mohl jsem po zbytek koncertu fotit dle libosti. Chvíli jsem seděl na ochozu a pak jsem se vydal zpět na plochu. Krytý slečnami sedícími na mantinelu jsem stál po kotníky v pivu jen několik metrů od pódia a fotil největší koncert, na který jsem se kdy dostal. Z recenzí jsem věděl, že budou přidávat asi tři písničky, takže v průběhu poslední jsem již mířil k východu z haly a na tramvaj. Ze zamlženého okýnka sedmnáctky jsem ještě zahlédl, jak se k zastávce hrnou davy. Až doma v tichu jsem začal litovat onoho ztraceného špuntu. Ještě dlouho jsem slyšel v dáli temný bonga znít.

V pátek mě čekala zajímavá návštěva ústavu anatomie OU. Po rozhovoru s vedoucím v jeho kanceláři vyzdobené různými kostmi jsme se vydali do přízemí na pitevnu. Byla prázdná. Čekalo nás tam jen pět vyleštěných nerezových stolů a místní zřízenec. Na přímluvu přednosty nám však otevřel dveře chladírny a se slibem nefocení nebožtíků jsem se mohl podívat dovnitř. Na vozíku tam pod plachtou ležel jeden rozpitvaný mrtvý a další byli v kádi, do které jsem jen nakoukl. Mrtvoly tam plavaly v alkoholu a byly nechutně nafouknuté. Neměl jsem nejmenší chuť si je vyfotit, ale i po zavření víka se mi zdálo, že se z pod něj ozývají Kabáti?

Tím můj pracovní týden skončil. Bylo to mnohem náročnější než jsem si představoval, ale byla to pro mě moc cenná zkušenost, za kterou jsem Sedmičce vděčný. Třeba zase někdy zaskočím.

Pokud máte jakýkoli dotaz ohledně takového focení, tak mi jej napište mailem, na fb nebo do komentáře pod článek.

MT